SHOCart Liga

Šli byste na kolo, když teď pořád leje? Asi ne. Ale na šestihodinovku do Úštěku jsme přijeli. Účast byla podobná, jako na Pojizerským kompasu - tedy vysoká. Stálí účastníci Shocartligy doplnili místní bikery a bikerky všech kategorií.

Ono vlastně nebylo špatné počasí. Troufám si říct, že bylo naopak dobré. Příjemný deštíček na osvěžení, čistý vzduch a chvilku dokonce mezi mraky vysvitlo slunce a fouklo do zad.

Pokud jste se nemohli zúčastnit a zajímá vás, jaké to letos bylo, tak následující řádky popisují závod z mého pohledu, jak jsem ho jel. společně s Tomášem Protivou, který si občas rád odpočine od rodiny, zvlášť když teď nebyla pro děti škola. Na kole teď prý jezdil, ale přivezl si kolo ve stavu, kdy stěží drželo pohromadě. Mapník jsem mu půjčil, ten svůj asi dlouho neviděl. Po předloňské zkušenosti na Kobylkách, kde v jeden moment píchnul obě kola, jsem vzal o jednu bombičku víc. Jen pro jistotu. Vodítko jsme nechali v autě, že na výletě se netahá. To si do příště rozmyslím.

Ze začátku byl čas u kontrol fotit.

Letošní mapu bych musel studovat alespoň hodinu, abych přišel na postup, co alespoň trochu dává smysl. Na to na startu nebyl čas. Povedlo se mi jen rozumě spojit kontroly na severo-východě, tak jsme se tam vydali. Znamenalo to ovšem, že kus cesty k plavání pojedeme opakovaně. Projeli jsme tedy obchvatem Úštěku a na železničním přejezdu nás zastavily závory. S dalším párem jsme vzorně počkali, až přednosta stanice závory zvedne a vydali se sbírat první kontroly. Nejprve jsme razili Lípu u pomníčku v Novém Týnci, dále jsme se snažili držet nastoupané metry a na kontroly u Konojed jsme jeli až po sebrání kontroly u bludného balvanu. Bohužel kontrola u Zámeckého rybníka byla nakreslena mimo cestu, takže jsme jen mohli tipovat, jak se ke stavidlu dostat. Nakonec se ukázalo, že jedinou možností byla soukromá cesta pána, který kolem domu zametal a tvářil se naprosto nezúčastěně, dál kolem pole. Následně jsem zastavili u zavřené Víťovy rozhledny. Další náš postup vedl cestou dál na kontrolu za 80 bodů, která byla jen tam a zpět. Z tohoto úseku, který vůbec neubývat, mám i video. Mrkněte na FB. Když jsme mysleli, že už tam musíme být, byli jsme teprve v půlce. Triangulační tyč plochého vrcholu Matrník nebylo z cesty vidět, ale závodníci před námi k ní už v trávě vydupali cestu.

Na další kontrolu (vodárna na žluté) jsme zvolili zajímavější cestu a místo po silnici jsme tam přijeli po žluté turistické od Náčkovic. Následně bylo potřeba vyřešit, které kontroly brát, rozhodli jsme se, že vybereme sever, pak západ a až potom střed mapy. Vymyslel jsem pěkný postup po zelené na k Doubravici, který jsme celý nerealizovali, protože Tom začal mít starosti s kolem a radši vybral objížděčku po silnici s 5 vrstevnicemi navíc. Mezi Doubravicí a Bláhovem jsme potkali pár dalších závodníků. Bohužel některé ne ve dvojici, ale samostatně, když porušovali základní pravidlo závodu, tedy že se jede ve dvojici. Dvojice byla zjevně domluvena, že ten rychlejší objede kontroly a druhý na něj zatím počká.

U spadlého památné stromu Tomáš své kolo opravil tak, aby mohl pokračovat dál, já mezitím sebral ze země odpadky od tyčinek do pytlíku na mobil od lidí před námi.

Na další kontrolu jsme nemohli jet po cestě v mapě. Místo ní tam byla pouze pastvina, tak jsme jí vzali tam a zpět z obce Suletice. Potom jsme sjeli do hlubokého údolí Homolského potoka a vystoupali na druhou osmdesátku na TR Varta. To už byl docela kopec a sjet ho zpět se mi nechtělo, tak jsme zkusili jet po žluté dál a k Horním Železlům dojet ze západu. Cesta to byla delší a ještě k tomu dost hrozná, což se dost na Tomášovi podepsalo. Dvojice, které jsme potkávali, jak se vrací od kontrol nám zde ujely a pak jsme je už nepotkávali. Ono jet po silnici bývá skoro úplně vždy výhodnější. Když chceš vyhrát, musíš riskovat a tak jsme se snažil ostatní přemapovat. No, nevyšlo to. Popravdě jsem z mapy ani nepoznal, jestli pojedeme z kopce na do kopce.

Další zajímavý postup jsme realizovali z rozhledny Lucemburský kopec.

Odjeli jsme z ní opačným směrem, nastoupali po silnici na Němčí a pak jeli rovně na jih po červené. Plán to nebyl špatný. Úspěšně jsme dorazili k místu, kde měla ze silnice odbočovat cesta ke kontrole na závoře. Ta tam však nebyla. Nezbývalo nic než přejet pastvinu. Alespoň nás nehonil žádný nadržený býk. Jen ovce bečely. V tomto místě to chtělo od pořadatelů více péče a mapu opravit. Přece nemůžou nechat v mapě zakreslenou cestu pod kontrolou, která tam už 100 let není. Na hřebeni Dlouhý vrch jsme zas potkali další dvojice jedoucí závod jednotlivců. To je asi místní folklór - přihlásit se na závod dvojic a jet samostatně. Chtěl jsem si pamatovat jejich čísla, ale nakonec jich bylo tolik, že nebylo možné si všechny pamatovat.

Na Laffitovu vyhlídku jsme dojeli po modré turistické. To rozhodně není cesta, které se dá jet na kole, ale jinak se tam ze shora dostat nedalo. Takové místo bych pro kontrolu nevybral. Když už jsme tam dojeli, vyfotil jsem se.

Dál už jsme nestíhali a třebaže kontroly nebyly těžké a daleko, nemohli jsme je brát. S vědomím, že musíme ještě na otočku na plavání a limit nestihneme jsme postupně brali kontroly pod Trojhorou, v lese u Třebušína, kde by to chtělo mapu opravit, vodárnu nad Dolním Týncem a po vystoupání na asfaltku, kontrolu u Jeleče. Kdo od ní jel podle mapy, nemohl dopadnout dobře. Lepší řídit se pocitem, než mapou. Další lampion visel u skládky hnoje, Liběšický rybník byl po cestě. Pak už jen zbývalo objet Chmelaře a dojít/doplavat vodou k bójce. V cíli jsme se ocitli 7 minut po limitu, což není žádná tragédie. Na výsledek to vliv nemělo. Žádná ženská nás neporazila a o to jde.

Konečně jsem letos ujel 100 km. Potřeboval jsem na to přes 6 hodin. Převýšení 1700+ m taky není málo.

Hned po dojezdu jsme si vytáhli lístek z tomboly a dostali 4 klobásy do kterých jsme se okamžitě pustili. To nemělo chybu. Děkuji. Dále chci pochválit mapu, která byla vytištěna sytými barvami. Lesy i vrstevnice byly dobře viditelné. Že nepoznám, jestli je to nahoru, nebo dolu, je jen moje blbost. Rozmístění kontrol umožňovalo nespočet variant postupů. Asi to žádné 2 dvojice nejely stejně. Bylo to těžké, o to víc se mi letošní Masakr vryl do paměti a rozhodně to nebyla nuda. Takže, dobrá práce, Viki a spol.