SHOCart Liga

Bydlíme za sedmero horami a sedmero řekami v malé vesnici nedaleko Františkových Lázní a máme to všude strašně daleko. Na Yesmana jsme proto vyrazili už v pátek v 5:30 ráno, abychom stihli svůj start. Ubytovali jsme se v chatce místního ATC Jesenice. Sousedy nám byl Milan se Sašou. Nohy jsme před závodem rozhýbaly na krátkém výletě na zříceninu hradu Petršpurk. Po prohlídce Petrohradské ermitáže a náhodném nalezení jedné ze sobotních kontrol jsme zavítali na večeři do hotelu u „Šmoulých chatek“. Večer dáme pár pivek s dorazivšími soupeři a pořadateli v místní hospodě autokempu.

V sobotu ráno je plánovaná snídaně na 8 hod., abychom vše stihli do startu. V hospodě však hlásí, že pan vedoucí, který veze proviant, má zpoždění a snídaně bude až od 9 hod. Zachraňuje nás Irča s kávou a lahodnými koláči, které připravila na závod. Rád bych napsal, že jsme si vzali jen trochu, aby zbylo i na ostatní, ale s hladem se špatně závodí a byly tak dobré... Postupně se zdravíme s pořadateli a kamarády, kteří přijíždějí na letošního YESMANA.

Startujeme v 10:08, dostáváme mapu a rychle se rozhodujeme, kudy to letos vezmeme. Naší včera nalezenou 10 spolu se 17 a 22 zavrhujeme a jedeme rovnou na 25 u krásného lomu, kde vyrušíme nudistický pár, který to pro dnešek balí, asi moc cyklistů. Další strategie je dostat se rychle přes bonusovou padesátku do západní části mapy a sebrat obě osmdesátky a cestou zpět nějaké ty čtyřicítky v jižní části mapy. Většina lepších dvojic zvolila přesně opačný postup. Zatím nejsme ani v půlce nevíme co nám na dnešek osud a částečně i mapa připravily.

Před 50 bereme ještě 28, která je opravdu ze severu dále, než je namalována v mapě. Na cestě potkáváme ještě dvě dámské dvojice, které hledají dle mapy (asi nepřišly na rozpravu). Po sebrání kontroly číslo 50 pokračujeme na 27, kde odbočujeme ze silnice brzy, ale přijíždíme přesně ke kontrole. Dále jedeme na 38 i přes upozornění na rozpravě, že je to zde mapově složitější. A bylo. Cestu ze silnice nemůžeme najít, takže jedeme přes pole do úvozu, kde cestičku tušíme a ona tam je. Jedeme po ní, ale kontrola na svém místě není, ještě jednou se vracíme asi o 100 m, jestli jsme ji nepřejeli, ale není tam. Po zkušenosti z ŽVoka hledáme dál a kontrolu nacházíme cca o 300 m dále, uff, ale máme ji. Dále nás čeká jednoduchá 46 (el. sloup) namalovaná hned vedle silnice. El sloup, ale nevidíme a kontrolu, která je za rybníčkem zprvu nevidíme, až při návratu ji objevujeme. Rybníček totiž překryla tečka, označující kontrolu (tečka v kolečku je výborná věc pro dohledání kontroly, ale zde nám ta mrška překryla i důležitý rybníček). Možná stačilo dopsat do popisu – el. sloup za rybníčkem nebo tam radši tečku nedávat.

Začíná asi první dešťová přeháňka, která ovšem skončí až v cíli. Mirka si nasazuje šustku a hlásí mi, že mám měkké zadní kolo, ať si ho na další kontrole dofouknu. Kontrola je na kopci, tak jedu trocho napřed (snad i na doslech), abych si kolo dofouknul. V okamžiku, kdy přijíždí Mirka lámu ventilek a propadám ve stresu panice – závod pro nás končí, až po chvíli si uvědomuju, že v kejmlu mám duši. Ony bezdušáky jsou dobrá věc, ale občas se tam musí dolít mlíko a to jsem podcenil, i když už asi 3 předešlé závody jsem vždy musel kolo dofukovat. Ve slejváku, který zesiluje, jedeme přes 37 na 82 s popisem „u cesty“. Na lesní cestě s vyjetými kolejemi, kde se tvoří už velké louže si v jednom sjezdu pěkně „ustelu“ a Mirka má plné ruce práce, aby to dobrzdila. Vstávám a kontroluju kolo a sebe, je to dobré a můžeme pokračovat. Jak jsme si dávali pozor, aby se to neopakovalo a koukali víc asi na zem, kontrolu úspěšně přejíždíme (nebo že by se nám cesta líbila?). Až při zpáteční cestě kontrolu vidíme, je trochu nad cestou za břízkami. Před tím potkáváme ještě dvě dvojice, které nám nevěří, že jsou již daleko. Co nás ještě dnes čeká? Déšť neustává a nám zbývá postup přes celou délku mapy za dvě hodiny a 20 bonusových minut. Měli bychom to stihnout, ale už nesmíme moc zajíždět do stran a čeká nás ještě Rabštejn. Za kontrolou č. 31, kterou nám ukázali Chromý koně, když právě opouštěli rákosí, kde byla kontrola schovaná, nacházíme ztracenou průkazku dvojice LOS VORLOS. Jak asi razí kontroly bez průkazky? Malý zásek máme na 44 – krmelec č.p. 56, postup volím ze silnice před Žihlí, ještě než ztratíme výšku, ale v lese je trochu více cest než v mapě a ta, kterou jsem si vybral tam zase není, 2x se vracíme, ale krmelec nacházíme. To dámská dvojice, která zde taktéž hledala, krmelec nenašla. Sjíždíme do Žihle a přes Pohvizdy jedeme na 30 – borovička na okraji lesa, cestou předjíždíme německý pár, a necháme se zmást ostrůvkem několika stromů. Které považujeme za začátek lesa. Vyhlížíme kontrolu a ta nikde, neuvědomujeme si, že se stáčíme na jih, a máme pokračovat na východ, zde ještě potkáváme další dvojici, která taktéž hledá borovičku. Není již čas hledat, tak jedeme dál až na silnici a pro nedostatek času vynecháváme i 24. Do limitu zbývá cca 10 minut a rozhodujeme se, že valíme po silnici do Jesenice. Ve stresu po nezdaru zapomínám, že jsme mohli vzít ještě 42. Na poslední chvíli se ještě rozhodujeme, že vezmeme 14 a tím pádem nepojedeme po frekventované silnici do cíle. Když jsme na kopci u vysílače, vidím v místě, kde má být kontrola č. 14 čtyři postavy v dlouhých pláštěnkách, říkám si co tam tak dlouho dělají, asi hledají. Vzpomínám si, jak Mirka jela v podobné pláštěnce Napříč Českou Kanadou a ta se jí namotala do kazety a na brzdu, a já jí nemohl vytrhnout... Ve sjezdu jdu málem znova na zem, ale tentokrát stihnu „vycvaknout“ a nepadám, jen Mirka opět za mnou brzdí smykem a křičí, na poslední chvíli mě nepřejede. Dorazíme na místo kontroly č. 14 – betonový sloupek a ono se to tam betonovými sloupky jen hemží, v rychlosti zabíhám k potoku a obhlížím nejbližší betonové sloupky a kontrola nikde. Mirka mě ubezpečuje, že jsme dobře a místo rychle fotí a jede do cíle. Po 400 m potkáváme 14 na posledním betonovém sloupku, ale trochu jinde než v mapě. Právě nám vypršel limit, mimo jiné stále prší, ale už to máme pouze z kopce a kousek do kopce, kde je cíl v autokempu, odečítáme 6 bodů.

V cíli neudržím nervy „na uzdě“ a od plic nadávám na umístění lampionů. Myslím si, že má pravdu Komanč, že kontroly by se měly umisťovat na jednoznačná místa, v mapě by měly být opraveny cesty okolo kontrol a kontroly by se měly nechat najít. Děláme orienťáky proto, aby lidi kontroly našli a ne aby odjížděli naštvaní, že kontrolu nedohledali. Ale dle mé zkušenosti, mi jednou jedna účastnice našeho závodu napsala, že orienťák dělá proto, že se občas ztratí, nebo že když nemůže nějakou kontrolu najít, tak si to potom ještě dlouho pamatuje a to že jsou ty správné zážitky. Letošního YESMANA si budu jistě dlouho pamatovat, i proto, že v cíli (a ke snídani) byly úžasné koláče a další dobroty. Díky Milane a Irčo.

Při dojezdu týmu LOS VORLOS dávám jejich průkazku Milanovi a tím jim zachraňuji bednu a body do ligy. Později se dozvídáme, že 38 je několika týmům uznána, z důvodu že byla špatně položena, jaký to rozdíl oproti ŽVOKU, kde nám takovou kontrolu neuznali.

Mokrý YESMAN i s našima chybami, nám přinesl bronz v kategorii MD+ a jako bonus i ve vyhlašovaných manželských párech. Na závěr děkuju pořadatelům, že pro nás tento závod dělají, protože vím, jaké úsilí to stojí, a omlouvám se za mé nadávky v cíli.

Večer to zapíjíme v místní hospodě a už bez emocí o závodě diskutujeme.

Víkend zakončujeme v neděli na zámku v Chýši a obědem v místním pivovaru. Můžeme všem vřele doporučit.

Míra za tým Babička a dědeček

Stejně jako ve 4 ročnících Žižkova Voka, tak i letos pro nás organizátoři připravili orientační závod dvojic na kole v blízkosti Tábora na Lužnici. Start byl tentokrát v kempu Na Staré papírně v blízkosti Dobronic u Bechyně. Vzhledem k termínu závodu se dalo očekávat horké letní počasí, boj o každou kapku vody v parťákově bidonu, vypálené cyklistické proužky od oblečení, ale počasí si pro nás přichystalo teploty kolem 12 stupňů, zamračená oblaka a předstartovní rozpravu v péřových bundách. Kdo by to byl čekal v půlce července! Snad nechytnu rýmičku! No nic, prostě budeme muset trošku máknout, abychom se zahřáli. Budeme na to mít celých 6 hodin!

Pro mě to byla premiéra nejen na tomto závodě, ale zejména premiéra v kategorii DD. Nebudu vám lhát… jezdit po boku zkušeného parťáka, mapník používat pouze jako podtácek pod svačinu s jediným úkolem držet se co nejblíže jeho zadního kola, protože protivítr že jo? Jo to je trochu snadnější, než když dvě holky s mapou vyrazí samy odvážně do lesa. Ale o to víc zážitků jsme společné nasbíraly. Téměř na poslední chvíli jsme se s parťačkou Ivetou rozhodly dát dohromady holčičí dvojici, přičemž naše mapařské schopnosti jsou více méně dost podobné – tedy skoro nulové. Skvělý! Bude to sranda ujišťuji sama sebe i parťačku před startem. Strategicky tedy volíme název týmu „Ztracené princezny“ . Nebudu si vymýšlet, nejsem na tento název zrovna hrdá, protože jako princezny po projetí pár kaluží, kde zapadáme do bahna skoro po přední kolo, vůbec nevypadáme. Ale za to celkem výstižné jezdíme ztracené po Bechyni a lítáme z jedné kontroly na druhou ve zcela nelogickém postupu jak hadr na koštěti! Takže příště spíš zvolíme název něco jako Ztracena prasátka.

Každopádně kontroly vybíráme podle toho, zda se nám zrovna chce jet na sever nebo na jih a nebo ve stylu „hele tamhle někdo jede tam bude určitě nějaká kontrola“, „jéé to je vtipný popis pojedeme sem“, „to bude romantika po červený podél Lužnice“, „cože tohle není kontrola číslo jedna?“, „Ježíš mě se popletly světové strany“, „teď pojedeme na rozhlednu to bude asi hodně do kopce, raději si dam ještě tyčinku“, „počkej ještě fotku“, „poznáváš mě ještě nebo jsme fakt příšerné od bahna, ze by mě nepoznala ani vlastní máma?“

Čas se pomalu blíží k šesti hodinám, nohy už moc šlapat nechtějí, kopce se zdají nějak strmější a v kapsách už žádná svačina. Po pravdě už toho mám plné kecky, ale nemám se komu pověsit na gumičku! Tak rychle do cíle. Cestou potkáváme ještě par bloudících či spěchajících soupeřů. Ještě závěrečný sjezd a už přijíždíme do cíle, 6 minut před limitem. Juchuuu zvládli jsme to, dokonce bereme první místo! SUPER! Objímáme se v cíli, gratulujeme soupeřům, probíráme postupy a těšíme se na další společný závod.

Máme teď týden co týden akci Shocartligy. Závod střídá závod a lidi stále jezdí. Letošní hojná účast je odměnou pro pořadatele, kteří vám pěti a šestihodinovky připravují.

I ke vzdáleným Františkovým Lázním přicestoval velmi slušný počet dvojic. Letos se centrum přesunulo kousek jinam, do obce Žírovice, kam se dědeček s babičkou přestěhovali. Abychom si užili celý víkend, přijeli jsme už v pátek večer. Ubytovali jsme se v jednom z kempů v Fr. Lázních a zůstali do neděle. Zde jsme se potkali s další závodní dvojicí. Bylo nám tu příjemně.

Špalkovi letos Bludičku postavili na 5 hodin, což Terka vzala s povděkem. Prostor, ač se zdál malý, malý vůbec nebyl a ani Kamil neobjel všechny kontroly. Velmi chválím čitelnost mapy v měřítku 1 : 40 000 a rozmístění kontrol, které byly většinou v lese a snad všechny jsme projížděli bez vracení. Terce se moc líbila cesta se značenou žlutou turistickou cestou mezi Nebesy a Výhledy. I ty názvy míst jsou krásná.

Cestou na jih jsme projížděli Chebem a nejkratší cesta vedla přes hráz nádrže Skalka. Na hráz jsem netrefil, takže jsme si prohlédli město. Schválně, kdo ví, co je znázorněno na zdi místní školy?

Kolem Lužského vrchu byly na nás připraveny celkem 4 kontroly. Vymyslel jsem skvělou zkratku. Bylo to sice delší, ale o to horší cestou.

K 80 bodové kontrole jsme se ale dostali.

15. června 2020: O víkendu jsem konečně vyrazil do terénu. Sice to nebylo žádné velké najíždění, asi tak čtyři kontroly a minimálně jednu z nich nepoužiju, ale aspoň něco. Nicméně pro vás mám i podstatnější informace. Jak jsem sliboval (a samozřejmě se trochu zpozdil), tak jsem definitivně rozhodl o umístění startu a bude jím ... areál fotbalového hřiště v Záhoří. Vracíme se tedy tam, kde Baset před devíti lety začal a konaly se zde první tři ročníky. A rovnou prozradím i závodní oblast, která bude připomínat druhý ročník, tedy ze Záhoří na jihozápad. Tak mne napadá: víte, kde pramení Úslava? V údolí to samozřejmě není, ale představte si, že to je pod kopcem :-) A protože já mám se vším trochu zpoždění, tak ho můžete mít i vy a šanci na zvýhodněné startovné posouvám do konce června.

Podle mapy a paměti mám kontroly vytipované, tak mi zbývá "jen" je objet. Odhaduji to na tři výjezdy, do poloviny července bych chtěl mít hotovo a pak už jen ladit. Jak už jsem zmiňoval, tak v mezičase si plánuji zajet do Frantovek na Františkovu bludičku, třeba pro nějakou inspiraci, ale hlavně se trochu pobavit a zabloudit si. Tak se mějte a třeba se potkáme v sedle.

Filip Pelouch

Pravděpodobně největší závod celého seriálu Shocartligy je za námi, přesto, že ještě par týdnů před startem nebylo jasné, zda se závodu zúčastní 10, 30, 100, či neomezeně závodníků. Nepojede se náhodou v rouškách, ochranném štítu nebo jiné nedejchatelné masce? Doufejme, že ne!

Naštěstí se tento děsivý scénář nenaplnil a v sobotu dopoledne odstartovalo skoro 200 dvojic. Na startu nechyběli profíci, kteří snad každý den usínají s mapou pod polštářem a fyzičku mají jak vyladěnou jak rádiový přijímač, až po úplné amatéry, kteří oprášili ve sklepě kolo po babičce a pro něž je jízda na kole sváteční událostí.

Tématem letošního ročníku byl seriál Návštěvníci, což z části přesunulo přípravu závodu z cyklistického sedla na gauč k důkladnému sledování všech dílů. Proto i pořadatelé pobíhali po centru závodu v tematických kostýmech a jako zdravili se poklepáním na čelo. Význam slova „humidovat“ však ani na této akci nebyl vysvětlen.

Co nás všechny ale překvapilo, byla návštěva léta a s ním přítomné vedro! V půlce června se to sice dalo očekávat, ale letos se létu nějak nechtělo, a pak se najednou přiřítilo rychlostí světla bez předchozích náznaků. Typické cyklistické opálení v cíli tak bylo poznávacím znamením nás závodníků. Dalším bylo bahno. Bahno od kolen po ponožky, bahno na nose, v ušních boltcích, na zadku.. prostě všude. Dokonce občas nebylo přes kapky (čti kusy) bahna na brýlích vidět na mapu, čemuž přičítám občasná mapová „zaváhání“ .

Zajímavostmi závodu byly nejen ztracené kontroly, kde bylo třeba zapojit trochu mozkových závitů, ale také kontroly nacházející se na druhém břehu Berounky, kdy bylo na každém týmu, zda zvolí bezpečný postup přes most anebo se pokusí rozvodněnou Berounku přebrodit. Troufám si říct, že brodění byla mnohem větší zábava, k čemuž lze jako další bonus přičíst zchlazení bolavých nohou. Negativem byla však rozmočená svačina po výlezu z vody a posmívající se okolní čumilové, kteří podle mě nevěřícně zírají s otevřenou pusou ještě teď!

Zabrat nám daly také rychle se blížící bouřky v posledních hodinách závodu. Ty nás hnaly do cíle stejně rychle jako nedostatek času. Stejně to nechápu, podle mě poslední hodina měla úplně jiný pojem o čase a utíkala 5x rychleji, že jo?

Za to ale řízek v cíli jsme si po té námaze vychutnali jako na královské večeři. Do toho byl dostatek času důkladně probrat se soupeři veškeré zážitky, nalezené či nenalezené kontroly, úplně přiblblé postupy, postěžovat si na vysokou trávu, která nás i přes varování pořadatelů překvapila a tak. Já jsem vyprávěla, jak jsem si v jednom z brodů po cestě na kontrolu č. 51 důkladně zaplavala, když jsem se nějak neudržela ani na kole a pak ani na nohou nebo také jak jsem si při snaze projet tou vysokou travou připadala jak ztracený trosečník kosící tu nejvíce prorostlou džungli.

Když jsme si nacpali bříška, tak už následovalo vyhlášení, tleskání soupeřům, gratulace, předání medailí a dalších pěkných cen, úsměvy pro fotografy, poděkování pořadatelům a další zábava.