SHOCart Liga

Ještě jsem Zbloudilého Baseta nejel a letos jsem to napravil. Domluvil se s Kyborgem, zaplatil směšně nízké startovné a v sobotu 20. 8. ráno jsem to valil za neskutečného lijáku po dálnici na Plzeň. Pršelo již několik dní, takže jsem si sebou vzal i nějaké blatníky. A taky vodítko na tahání. Bez něho už radši nikam nejezdím.

A jaké to bylo? No, zajímavé. Však si přečtěte.

Připevnil jsem si 3 blatníky a Kyborgovi vodítko, navlíkl si bundu a minutu před startem jsme stáli připraveni na startovní čáře u místních kabin fotbalového klubu Horní Dolní. Mapu jsme dostali bohužel až po startu, takže bylo jasné, že dřív či později prohraje souboj s bahnem a vodou. Tipoval jsem, že půlka mapy vydrží půlku času, což se pak docela potvrdilo.

Bez dlouhého váhání jsme vyrazili směrem na sever sbírat kontroly. Hned u první jsem se trochu vztekal, protože jsem v mapě neviděl žádnou cestu, která by na kontrolu vedla. Nechali jsme se na ní úspěšně stáhnout jinou dvojicí a pokračovali dál v postupu. Sice jsem nechtěl desetibodové kontroly vůbec brát, ale K12 byla kousíček od silnice, tak jsme se na ní otočili. Byla to poslední desítka, co jsme ten den brali. Cestou na sever jsme sebrali další kontroly a to jsem už plánoval další postup. Jak sebrat střed mapy? To byl oříšek. Nejprve jsme však vzali kontroly 28, 35 a 36 (v tomto pořadí) a vydali se vybrat poměrně snadné, ale dobře bodované kontroly u Čečovic. Nejsem fanda silničního kola, takže jsme se z 25 na 51 nevraceli po silnici, ale dobrodrůžo po koleji v poli, hliněnkou na kraji lesa a pak přes pastviny s ohradníky. Že byly nabité, mohu potvrdit. Další kontroly Filip umístil pěkně zákeřně. Vlastně nebyly propojené cestami. To jsem vzal jako výzvu a v mysli propojil a cestou, necestou se na ně dostali.

U K50 jsme potkali jiné 2 týmy, pak ještě jeden u K80 a pak zase valili lesem přes pěkné 30, 32 a 31 a nastoupali ke kopci Třebušín. Tam Kyborg píchnul. Snažil se to okecat, že má jen měkké kolo, ale opravě se nevyhnul. Opravoval jsem vlastně já a on sabotoval. Vyměnil jsem duši, zkontroloval plášť a nafoukl bombičkou. Marhoun chtěl kolo dohustit, ale honění pumpičky žádný efekt nepřinášelo, asi že nebyla funkční. No a pak odšrouboval hustilku i s ventilkem. Ventilek jsem vyrval, nasadil a duši nafoukl poslední bombičkou. Hurá! Konečně jsme po 16 minutách vyrazili, já soustředěn na blízkou kontrolu, Kyborg sledující své přední kolo, jak se to povedlo opravit a nevšímá si, že odbočuji a pokračuje dál po žluté. Neví, kam jede (už je z mapy), ale vrátí se až za 11 minut, kde na něj čekám na místě, kde jsme spolu naposledy byli. Po půl hodinové přestávce mi začíná bát docela kosa, takže zbytek limitu dávám čoud, abych nezmrznul. Půl hodina chybí, škrtám kontroly u středu mapy. Stejně nevím, jak bychom je našli, mapa vypadá jako nakreslená vodovkama ve stylu impresionismu. Cesty se rozsypaly a barva vytéká z mapníku. Naštěstí nacházíme kontroly pomocí popisu. 2 vysílače jsou vidět již z daleka a stačí jet po cestě, co vede do kopce a máme oba. Ještě bereme třicítku na modré (protože je vidět). To ale vím, že přijedeme do cíle pozdě a propočítám penalizace kvadratické funkce a říkám si, že 5 minut po limitu by bylo super. Přijíždíme 6 minut pozdě a cestou ani netroufáme sebrat desítku na rozbahněném poli, protože nám akorát dochází limit.

Po dojezdu guláš, skvělé koláčky, čokoládová medaile. Mňam, skvělý. Jo, mapa se moc nepovedla, ale jsem strašně rád, že se Filip nebál dát kontroly do lesa. Sice si tím přípravu značně zkomplikoval, ale tak mají vypadat kontroly. Vytěžil prostor na maximum. Byly tam volby a ve výsledku milión postupů. Asi žádná dvojice nejela stejně. Škoda, že mapu nedal předem, abychom si jí zalepili. Takhle mě nemuselo štvát, že je špatně vytištěná a nejde moc číst. Jak se roztekla, tak už to bylo jedno. A byla to zábava. Kdybych nebyl hloupej, tak si jí na startu vyfotím a mám jí v mobilu.

Odkaz na fotky, odkaz na postupy