SHOCart Liga

450 stupňů Fahrenheita ukazoval teploměr na prezentaci Ruské Rulety. Pouhý stupeň zbýval do samovznícení jízdárny na farmě Ptýrov. A my se postavili na start 6hodinové jízdy na kole. Tedy všichni až na mě. Minutu před startem jsem ještě potřeboval zvládnout spoustu věcí. Vyčůrat se, obléknout, vzít si jídlo a natočit vodu. Sekundu před výstřelem se přiřítím na startovní čáru a jde se na to. Za rohem jízdárny dostáváme bodové hodnocení kontrol, které mi řekne, na které kontroly máme jet a kterými se nemusíme obtěžovat. K předem vymyšlenému postupu přidávám jen údolí potoka Zábrdka. Cestou po silnici na první kontrolu stále promýšlím postup, zejména jak sebrat K20 za 50 bodů. Je ale mimo postup všech variant a brát jí na zpátečku se mi vůbec nechce, tak jí škrtám. Kromě toho najednou nevím, kam jsme vlastně po silnici dojeli. Mé tápání utíná dojezd další dvojice, se kterou se svezeme na K39. Dál pokračujeme na nejbližší dobře bodované kontroly. Daří se nám volit postup po dobrých cestách, které nám přidávají na rychlosti. Od fotovoltaické elektrárny u K33 přejíždíme kopec a sjíždíme do údolí k Zábrdku, kde jsou hned 2 kontroly. Cesta je trochu bahnitá. V jednom místě mi dokonce uvázne kolo, musím ho vytahovat z bahna. Hnědí, ne z opálení, ale od bahna vystoupáme nejkratší cestou na silnici k Vystrkovu. Zde potkáváme uprchlého chovance bohnického ústavu, který nám povídá příhodu o svém rozbitém karavanu. Dřív, než nás taky dožene úpal, jedeme se podívat na parní lokomotivu.
So far, so good. Na dalších 2 kontrolách nejsou kleště, ale nevadí, pokračujeme dál. Začínám poznávat místní krajinu. Vloni jsem tu jel ČP v MTBO a značil trasu Čertovskýho ultratrailu. Chvástám se Michalovi, jak to tady znám a že pojedeme na Krásnou vyhlídku napřímo z jihu. Nevím, komu se to z jihu podařilo, ale my jsme cestu z jihu nenašli a po 36 minutách se vrátili zpět na asfaltku. Objeli jsme skály a ze severní strany jsme na kontrolu dorazili trapně po značce. To ale nebyl konec mému zmatkování. Z vyhlídky jsme sešli na cestu a zase po paměti jsem vyrazil blbě. Po docela dlouhé době jsme dotlačili kola na námi už známé místo, kde jsme před hodinou hledali kontrolu na vyhlídce. Michal stále netušil, co se děje, jen si stěžoval, že se mu mé poslední volby moc nelíbí. Kontrolu pod Širokým kamenem jsme tedy minuli a jeli radši pryč odsud. Cestou k Mimoni nám oběma došlo pití. Ještě jsme se vydrápali na vyhlídku pod kopcem Ralsko a pak jsme projížděli Mimoní. Už úplně zvadlí jsme vyhlíželi, kde nabrat. Všiml jsem si lidí před jedním domem. To byla naše příležitost. S oznámením, že umíráme žízní jsme naběhli do cikánského baráku – rovnou do kuchyně, kde zrovna holky vařili psa k obědu. Nabrali jsme si vodu ve dřezu a možná bychom dostali i porci masa, ale chvátali jsme. V lese za obcí nám v lese babička, jak z pohádky, ukázala místo, kde jsme našli kontrolu u skalní kaple. Následně jsme najeli na ranvej bývalého vojenského letiště našich východních okupantů. Dnes rozlehlá plocha dobře slouží jako odstavné parkoviště a v sobotu byla povrchem pro závody v bruslení. Vůbec se to nedalo srovnávat s dřevorubeckým festivalem, když se mezi lidmi ani nedalo projet. To bylo už dávno. Tentokrát jsme na letišti měli letecký den a rychlostí stíhačky jsme se řítili dál. Museli jsme ale vynechat kontroly u Velké Bukové – vím, jak to tam vypadá. Předloni jsme měli na vrcholu kontrolu na závodě v Adventure Race a v sobotu jsem už nebyl se stavu, který by mi dovolil vyjíždět větší kopce. Byl jsem hotovej. Dokonce jsem i odpískal kontroly u Radechova. Asi bychom je stihli, ale poprvé v životě jsem volil opatrně a měli jsme jistotu, že dojedeme před limitem. Dřív bych se samozřejmě ještě v zoufalství honění posledních bodů snažil objet co nejvíc kontrol. Ale vždy to dopadlo tak, že jsme propásli limit a body za ty kontroly a ještě něco navíc nám odečetli.
Zjistili jsme, že Ralskem s v této oblasti nazývá úplně všechno. Vjedeš do vesnice – Ralsko, jedeš dál – kopec Ralsko, jedeš ke kontrole - biotop Ralsko, vyjedeš z jednoho Ralska a hned je další cedule obec Ralsko.
Přišel jsem na jednu výhodu zpackaného závodu – můžeme odjet ještě před vyhlášením za našimi holkami. Já chodím s Terezou a Michal s jejím jednovaječným dvojčetem Aničkou. Která je moje, nevím, nedají se od sebe rozeznat.
Našel se jen jeden chytřejší tým a na vyhlášení jsme museli zůstat. Shrábli jsme ceny, děkujeme a vyrazili na pohotovost, protože Michal si škaredě odřel zadek, že ani nemohl sedět v autě. Pan doktor mu zadeček namazal ozdravnou mastičkou a vše dobře dopadlo.